Západ slunce a Jančiny prázdninové dárky

Malý princ jednou řekl, že když je někomu moc smutno, tak má rád západy slunce. Proč je mám ráda já, to přesně nevím, ale možná je mi taky občas smutno. Je to pohlazení na konci dne od milujícího Otce, který chce, aby každý z jeho dětí byl šťastný už teď na Zemi a aspoň na chvíli se zastavil a zapomněl na všechny starosti a trápení. Vlastně už ani nevím, za čím se vlastně tak pořád ženu. Proč se nedokážu odevzdat do Božích rukou a nechat Mistra, aby tvořil své dílo skrze mě. Proč pořád něco plánuju bez Něj? Když vidím tu nádheru, jak sluníčko mizí v dálce za tuřanskými poli, kde nedávno slavil mši svatou Svatý otec, jak je to dokonalé a krásné, říkám si, že jsem fakt asi úplně hloupá, že Mu tak často nevěřím a dělám si, co chci já. Způsobuju tak bolest sobě i druhým úplně zbytečně. A především ubližuju Jemu, který za mě dal život.

On je ale tak milosrdný a milující! Vždy když je mi moc smutno, tak mi pošle dárek. Teď o prázdninách mi padaly dárky z nebe jako déšť. Hodně jsem cestovala a setkala jsem se se spoustou nových lidí. Byli to děti i dospělí, mladí i staří.  Jsem tak vděčná za každého z nich. Ani jsem se nestačila divit, jak krásná setkání jsem prožila a kolik jsem získala nových přátel. Většinu z nich už asi nikdy neuvidím, ale jak moc mi byli blízcí! Bylo to jako balzám na to, co mě v srdci bolí. Měla jsem pocit, že v těch lidech ke mně promlouvá sám Otec.

Zažila jsem před nedávnem něco, co mě moc zranilo a těžko se mi s tím vyrovnává, protože se ta situace stále nelepší. Nerozumím některým okolnostem a trápí mě. Snažila jsem se, abych na to pořád nemyslela, tak jsem na začátku prázdnin odjela do Jeseníků na antiochii, kde jsme se věnovali místním dětem a farnosti. Když jsem na to zrovna jednoho dne myslela a byla smutná, přišel za mnou najednou malý kluk a řekl mi, že mě má rád a bude mu po mně smutno, až budu pryč. Jak je možné, že přišel zrovna v tu chvíli, kdy mi bylo těžko? Náhoda? Pak jsem večer před odjezdem šla na diskotéku a přišel za mnou docela pěkný kluk, pozval mě na víno a začal si se mnou povídat a mluvili jsme o všem možném. I přes to, že byl nevěřící, tak mi byl sympatický svou upřímností a jeho zájem mě v tu chvíli udělal radost. Prožili jsme spolu pěkný večer a když jsem odcházela, tak mě obejmul a řekl, že se mu moc líbím a mrzí ho, že mě ztrácí. Co může holku potěšit víc... Při odjezdu jsem dostala od jednoho patnáctiletého kamaráda vlastnoručně vyrobenou krabičku s věnováním a děti mi nakreslili na památku obrázky. Jen jsem žasla a měla jsem co dělat, abych se tam nerozbrečela. Uvědomila jsem si, že mě tito lidé mají rádi a to byl ten nejhezčí dárek. Nikdy na ně nezapomenu.

Když jsem asi týden po antiochii chystala květinovou výzdobu v kostele v Dačicích na svatbu mé dobré kamarádky, tak mi zase přiletěl další dárek. Tentokrát v podobě mladé a moc hodné sestřičky Kláry. Bylo to nejspíš poprvé, co jsem vlastně mluvila s řádovou sestrou, a protože mi byla blízká i věkem, tak jsme si spolu dobře rozuměly. Povídala mi o životě v klášteře tak, jak jsem to zatím od nikoho neslyšela. Byl to moc pěkný a obohacující rozhovor a zažila jsem tam s ní moc pěkné chvíle, za které Pánu děkuji.

V dalších pár dnech mi do zpěvu moc nebylo, ale nechtěla jsem tím zatěžovat lidi kolem sebe. Vnímala jsem to jako zkoušku, ale po několika dnech mi začaly docházet síly. Zjistila jsem, jak si člověk může připadat sám, i když má kolem sebe své známé. Prosila jsem Pána, aby to nějak zařídil, a co se stalo, zase tu byl dárek. Tentokrát ale velmi vzácný a podivuhodný dárek. Bylo to poslední den před odjezdem z jednoho tábora, kdy za mnou přišla jedna holčička a povídala si se mnou o Bohu a o poselství, které měla pro mě i pro ostatní, kteří tam v tu chvíli s námi byli. Díky ní a jejím slovům jsem cítila Boží blízkost mnohem více, než jsem do té doby byla schopná. Všechny mé starosti a nevyřešené problémy mi najednou připadaly tak malé a nepodstatné. V ten den ráno jsem se probouzela s pocitem slabosti a smutku a večer po tomto rozhovoru a krásném společném táboráku jsem usínala s pocitem radosti a vděčnosti, že všechno mělo svůj smysl.

Ještě spoustu dalších dárečků jsem dostala. Všechny byly darované s láskou od našeho nebeského Otce. Mnohokrát mi bylo smutno, ale mnohem víc mě potěšil.

Sluníčko zapadá a mizí v dáli. Bude teď chvíli svítit někomu jinému, ale pak se zase vrátí sem, kde žiju já se svými radostmi i bolestmi. A až mi bude zase smutno, tak si sednu a budu pozorovat jak zapadá...